Čím více se snažíme být moderní, tím více přicházíme o hmotnou podstatu věcí. Když si někdo dřív potřeboval něco najít, šel například do knihovny nebo archívu a tam pracně hledal obracejíc v ruce každou potřebnou knihu. Váha a rozměry knihy dávaly jasně najevo, že má autora, který na jejím napsání má značně jasné zásluhy. Stejně tak se to týkalo i hudby. Když jsme chtěli mít nějakou skladbu doma, museli jsme si ji prostě koupit. S toho důvodu bylo jednodušší dát podíl tomu, kdo se o její vznik postaral. Protože se dal zjistit přesný počet prodaných kusů.
Dnes bohužel to už tak jednoduché není.
– v 18. století byl autorský zákon založen na principu, pokud se umělci nedokáží svojí prací uživit (díky plagiátorství), tak si budou muset najít jinou obživu. A tím společnost přijde o značné umělecké aspekty.
Přesto bylo v plánu, aby se umělecká díla mohla šířit dál a aby nebyla zcela omezená právě proto, že nová díla často vznikají na základě děl starších.
– v roce 1790 Kongres Spojených států amerických omezil autorská práva na dobu 14 let.
Po uplynutí této doby mohl autor (pokud byl stále na živu) tuto lhůtu znova prodloužit, pouze však jednou. Po uplynutí této doby bylo dílo „volné“ a mohlo se s ním nakládat dle potřeby.
– v průběhu 20. století se tato doba, díky některým velice komerčním potenciálům publikovaných výtvorů, několika násobně prodloužila. A to ve většině západních zemí, včetně naší republiky.
V aktuálně platném zákoně č. 121/2000 Sb. je tato doba stanovená na dobu autorova života plus dalších 70 let.
Tolika v zkratce k historii. Jak se tím ale máme řídit my? Je to jednoduché. I když se filmy, písničky nebo obrázky dají najít na internetu bez větších problémů, použít je například do svojí prezentace, nebo na svůj blog nemůžete. Jelikož nemáte autorská práva. Pro tyto účely je vhodné použít stránky, které například za poplatek umožňují využití různých položek, nebo využít stránky se speciální licencí, která umožňuje bezplatné využití.
Takovou licenci je například Creative Commons. Stejně to platí i pro počítačové programy. Ty pro volné využití se označují tzv. jako otevřený software neboli freeware. Takový program se dá sehnat zcela zdarma nebo za symbolický poplatek.
A slovem na závěr je dobré říci, že pokud se dostaneme k volně stažitelnému komerčnímu obsahu, z pohledu české legislativy se nejedná o nezákonné jednání. Avšak kopírování, sdělování, ukazování veřejnosti, ze kterého budete mít prospěch, už trestné je. A to pod pokutou až 5 milionů korun, nebo 8 let vězení. Je zřejmé, že zákon o autorských právech bude muset v brzké době projít jistou úpravou, aby mohl jasně stanovit a vymezit některá sporná místa. Prozatím můžeme s klidným svědomím využívat například volně přístupné archivy některých našich televizí.